Exkluzivní rozhovor s Martinou Bárta

Při příležitosti narozeninového koncertu Martiny Bárta jsme mimo jiné zjistili, jakým směrem se chce dále vydat. Čtěte dále!

 

Ahoj Martino, ty zde teď slavíš svoje třicáté narozeniny. Pociťuješ už nějaké zásadní změny ve svém životě? Přece jen třicítka je pro většinu lidí zlomový věk…

Jasně, že člověk ve třiceti letech přemýšlí nad tím, co za těch mnoho let proběhlo, nebo čeho všeho dosáhl. Ale stejně si myslím, že jsem uvnitř pořád svým způsobem ještě dítě, třeba ve srovnání se sestrou, která mi přijde o dost zralejší a dospělejší než já. Pořád si snažím uchovávat svou dětskou radost i kreativitu a těšit se z jednoduchých věcí a maličkostí.

 

Je to už více než rok, co jsi reprezentovala Českou republiku na Eurovizi v Kyjevě. Jak na to vzpomínáš a jaké máš nejhezčí zážitky?

Hezký zážitek mám třeba, když jsme byli na návštěvě v jedné základní škole v Kyjevě, kde nás všichni moc hezky přijali. Líbilo se mi také to, jak o nás všichni z eurovizního realizačního týmu pěkně pečovali. Mám také krásné vzpomínky především na švédskou produkci, která se o nás starala během zkoušek. Z Eurovize si odnáším nezapomenutelné zážitky, protože půl roku tím projektem v podstatě žijete a každý den spolupracujete se stejnými lidmi, kteří jsou fajn a s kterými mám úžasné zážitky, které si uchovám do konce života. Jediné co mě mrzí je, že některá ta přátelství úplně nevydržela. Velkým zážitkem bylo i to, že jsme hodně cestovali a poznali tak velice specifickou komunitu lidí – fanoušky Eurovize.

 

Pomohla Ti nějak Eurovize v Tvojí kariéře?

Zásadním způsobem v podstatě ne. Člověk si musí tak nějak ujasnit, jakým směrem chce jít a s kým chce spolupracovat, a musí si jako umělec najít svoji vlastní cestu. Na druhou stranu se mi třeba párkrát ozvaly různé zahraniční hudební festivaly, kde jsem měla možnost vystupovat. Samozřejmě mám už Eurovizi a to, že jsem tam reprezentovala Českou republiku, neodmyslitelně zapsané ve svém uměleckém životopise, ale nemůžu říct, že by mi to tady v Čechách něco zásadního přineslo.

 

Kdybys měla možnost jet ještě jednou na Eurovizi, ať už za Českou republiku nebo třeba za jinou zemi, využila bys to?

Určitě bych do toho šla. Přemýšlela jsem dokonce i nad tím, že bych zkusila reprezentovat Německo, ale jedině v případě, že bych našla někoho, kdo by mi napsal píseň, která by mi seděla. Takovou, o které bych byla pevně přesvědčena, že je to píseň opravdu pro mě. Šla bych do toho, kdybych si našla nějakého dobrého songwritera, který by mi napsal hudbu a text přímo na tělo, protože důležitá je jak melodie, tak i text samotné písně.

Dalším poučením pro mě je, být sám sebou a nenechat se někým přesvědčovat. Stát si prostě za svým. Myslím si, že například takové věci, jako starat se dvě hodiny o to, jak máte mít upravené vlasy, nejsou úplně důležité. Jde o to mít píseň, která bude osobitá. A to může být i veselá píseň. Mně se například líbilo to, co udělal Mikolas Josef. Ten kluk je na svůj věk velice schopný, ví, co chce, tvrdě na sobě maká a skvěle vypadá! Ten song byl přímo jeho a já myslím, že to zafungovalo úplně skvěle.

 

Ty jsi vystudovala jazzovou hudební akademii v Berlíně. Jak ti tahle zkušenost pomohla v Tvém životě?

Vůbec to, že jsem odešla před sedmi lety do Berlína, pro mě byla neskutečná životní škola. Neměla jsem žádné stipendium ani finanční podporu od svých rodičů. Pamatuji si na šílené začátky, kdy jsem chodila na různé brigády a měla obavy, jak to člověk všechno finančně utáhne. Ale na druhou stranu mi to otevřelo další možnosti, hlavně co se týká Berlína. Je to živoucí a velice kulturní město, kde potkáte různé lidi a muzikanty, takže zjistíte, že život může být mnohem pestřejší. Do Berlína jsem odešla také kvůli tomu, že jsem v tu chvíli potřebovala určitou životní změnu. Řekla jsem si, že tedy zkusím studium na německé univerzitě, a oni mě přijali. Takže to pro mě najednou bylo dost narychlo tam odjet. Teď jsem za tu zkušenost nesmírně vděčná a přijde mi, že jsem se tam vyléčila i ze svých smutků.

 

Martino, prozradíš nám, na co se Tvoji fanoušci můžou těšit v následujících měsících? Chystáš nějaké koncerty nebo se třeba vrátit do Čech?

Přiznám se, že jsem zvažovala návrat do Čech nadobro, ale ono je to hrozně těžké. Už jsem v Berlíně vlastně sedm let a vždy sama sebe ujišťuji, že Berlín a Praha nejsou od sebe tak daleko. V podstatě jsou to pro mě jenom 3 hodiny cesty. Takže se tak nějak pořád rozhoduji, ale musím říct, že Berlín by se mi opouštěl opravdu s těžkým srdcem.

A co tak nějak chystám? Teď se mi zde v Čechách podařilo navázat spolupráci s jednou uměleckou agenturou, za což jsem velice ráda, protože mi pomáhá se tady u nás prezentovat. Dokonce i v Německu mě oslovilo pár autorů hudby. Teď třeba s Felixem Slováčkem budeme mít pět koncertů ve Vietnamu, jeden koncert v Moskvě a za dva týdny mě čeká koncert s Big Bandem v Hradci Králové. Možná budu mít i zde nějaké vystoupení na Vánoce. Budu mít určitě i vánoční koncert v jazzovém klubu v Berlíně ve spolupráci s bubeníkem Davidem Haynesem z USA, který hrál na mém narozeninovém koncertu.

Opravdu bych si teď ráda vystavila svůj vlastní repertoár, protože vím, že je velice důležité si vytvořit svoji vlastní uměleckou tvář. Samozřejmě, že jazz je moje oblíbená hudba, ale jsem si vědoma toho, že není úplně pro všechny posluchače. Musím přiznat, že ve tvorbě vlastní autorské hudby nejsem úplně schopný songwriter. Sama osobně potřebuji někoho, kdo by mi nabídl tvorbu, která by mě oslovila a v které bych se cítila dobře. Proto zatím vystupuji s hudbou, kterou mám ráda, především tou jazzovou.

 

Jak jsi spokojená s průběhem svého narozeninového koncertu?

Spadl mi opravdu velký kámen ze srdce, protože to bylo organizačně velice náročné. Pro mě to ale byly nádherné narozeniny. Nikdy jsem takhle krásné narozeniny neměla a moc si vážím toho, že všichni hosté řekli ano, když jsem jim zavolala a pozvala je. Jsem také ráda za to, že přijeli moji kamarádi z Německa, a že se na mě dokonce přišli podívat i úplně cizí lidé. Moc jsem si to užila a těším se, až se doma v klidu v křesle podívám na nahrávku tohoto koncertu. A hlavně za pár let, až budu vzpomínat, jak jsem ve svém oblíbeném jazzovém klubu v Praze oslavila své třicáté narozeniny s lidmi, které mám ráda.

 

Martino, moc děkujeme za poskytnutí rozhovoru.

 

Připomeňte si semifinálové eurovizní vystoupení Martiny Bárta níže ve videu!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *